V létě 2019 jsme s Majkou došli k rozhodnutí, že společnou dovolenou strávíme na zelené perle Atlantiku, portugalském ostrově Madeira. Já už jsem o něm básnil o rok dříve, protože jsem viděl v TV nějaký cestopis, kde mě zaujalo hlavně jídlo a vůbec, jak o ostrově povídali a Majka ho objevila… vlastně nevímjak.

Začali jsme zjišťovat a koumat, jak vlastně všechno provedeme. Ve hře byly varianty zájezdu s cestovkou a průvodcem, zájezdu bez průvodce a na hotel… Vítězná varianta není až tak výsledek výběru, jako spíše rozhodnutí na základě okolností. Když totiž odjezd odkládáte a odkládáte (zde musím zmíínit, že to je moje vina – neustálé posouvání termínu kvůli práci), tak se vám stane, že last minuty začnou najednou zdražovat a najednou už to není otázka „dnes kliknu, pozítří letím“, ale je to záležitost hledání volného letu, protože koncem října přestávají létat chartery a zbývají pouze pravidelné linky…. No prostě vám letenky mizí před očima na všech letoslevowebech, tak naklikáte něco, co jste ještě ochotni zaplatit.
K letenkám, co máme my. Obě tři jsem objednával přímo na webech aerolinek. Na radu kamaráda, který tvrdí, že pokud je vše OK, je to prima, ale pokud je problém, třeba se zpožděním a řešením čehokoli, tak aerolinka řekne: „Koupili jste na slevoportálu, řešte to s nimi.“ No a slevoportál nic moc neřeší. Prej. Nevím, ale raději jsem ho poslechl. Zvlášť , když rozdíl byl minimální. Tam jsme letěli se SmartWings. Poslední charterový let 23.10. z Prahy, na který už nenavazuje cesta zpět. Letadlo, kterým jsme přiletěli zřejmě nabralo turisty po turnusu, odletělo do Prahy a vrátí se až na jaro. 😉 Cena byla asi 6500,- za oba, vyšší level, s kuframa každý 23kg + příruční zavazadlo, dokonce výběr místa zdarma. Seděli jsme v 8. řadě, Majka u okna, já vedle ní a na sedadle C nikdo, takže jsem se nemačkal. Cesta trvala něco přes 4 hodiny, trochu turbulentní, ale jen chvíli. Na cestu zpět jsem vybral let do Vídně s přestupem v Kolíně nad Rýnem od společnosti EuroWings. Cena něco malinko přes 7000,- za oba, opět tu dražší variantu s kuframa. Průběh letu bude někde na konci cestopisu. Takže hledejte.

Začalo to tedy letenkou, následně Majka hledala ubytování. S tím je to podstatně jednodušší. Kapacita na ostrově je, a je z čeho vybírat. Na Bookingu narazila na prázdninový dům Barreiros House, asi 2 km od centra Funchalu (čti funšal), hlavního města Madeiry. O tom však dále v textu.

23.10. brzy ráno jsme stíhali Valašský expres ze Vsetína. Jede ve 4:50, takže kruté vstávání ve 3. Za poslední roky se cestování na této trase v tomto čase podstatně zlepšilo. Už to není ten koženkový studený vagón, kde smrdí špatně spálená nafta z bufíku, jejíž chuť máš v hubě ještě v České Třebové, ale vagóny jsou vytopené, na poměry ČD čisté a jede to fofrem. Chybou byla místenka do jedničky, protože mi nedošlo, že v nedávné době ČD integrovala „jedničku“ do jídeláku, takže ti, co sedí v jedničce jsou rušeni těmi, co přicházejí do jídeláku a ti, co jdou do jídeláku, si nemaj kde sednout. Prostě si nezdřímneš, už jen proto, že se tam furt svítí. Také tam zavání ta kuchyň. Velká hovadina, více o tématu zde. 

Bez jakýchkoli obtíží jsme tedy kolem 9 hodiny docestovali do Prahy, zpoždění bylo pouze 12 minut. Volně jsme prošli halou, vystoupali před Hlavák, kde zastavují autobusy na letiště. Žádné zdržovačky, příští stanice Terminál 1, další stanice Terminál 2. Vevnitř to pěkně hlásí, takže nepřejede ani strejda z dědiny. Jezdí to snad každých 15 minut. Zrovna tam jeden stál, tak jsme do něj nasedli a za 45 minut byli na Terminálu 2. Času tedy mraky, když uvážím, že odlet byl 12:15. Nečekali jsme na nic, odbavili kufry, udělali check-in a vpluli přes rentgen do nástupního prostoru. Vole tam to smrdí jak kufr staré prostitutky. Samé obchody s parfémama, každá baba ty vzorky na sebe šprycuje, stejně nic nekůpí a enom sa chce zadarmo navoňat a nás normální lidi to tam nadavuje.
Hledali jsme gejtu, ze které nastoupíme, ale na tabuli bylo zatím jen D, číslo chybělo, tak jako že vytrímem. Sedli jsme někam dozadu, daleko od smradu z obchodů a vytáhli s láskou smažené řízky, které Májinka pro nás přichystala. Sice jsem si trochu připadal jak paštikář, ale byly luxusní, tak mi to bylo jedno. Vždycky lepší jak cokoli z předražených butiků. Ceny testla Mája za pár chvil, kdy si koupila kafe za kilo. Ale prý výborná Lavazza. 😉

V hale je veřejné piáno, tak jsem neodolal a potichoučku si zahrál. Když jsme se asi za deset dvanáct přesunuli do Gate D1, tak se na ceduli objevilo, že letadlo tu ještě není a odlet je o hodinu opožděn. Nu což, olupte. Tak jsme se zašili do klidové zóny a Majka usnula. Já ještě řešil na ntb práci, telefonoval a stresoval – ale v klidové zóně, takže cajk. V jednu jsme přeběhli těch pár metrů a provedli Boarding. Nástup v klidu, všechno proběhlo jak má, start 13:22. Snažil jsem se usnout, což se i podařilo, ale příště do letadla polštář kolem krku – nějak jsem si přivodil bolest hlavy. I když mám za sebou hodně dlouhé lety, tentokrát jsem už chtěl být tam a počítal každou minutu.

Přistání klidné, jak do peřin, hned po tom, co po vyklesání dělá na závěr okruhu pillot zatáčku v podstatě 180 stupňů doprava. Parádní. Před přistáním je vidět východní cíp Madeiry, který je vyhledávaným cílem výletníků. Zavazadla jsme na pásu vyzvedli za pár minut. Letadlo nebylo plné, ne všichni měli odbavené zavazadla a v tu dobu jsme byli jedinné letadlo, které přistálo. Zajímavé je, že jeden kufírek na pásu zůstal. Někdo asi zapomněl. 🙂

U zavazadel volal chlapec z autopůjčovny, že nás čeká u vchodu. Řekl jsem mu, že jenom zajdu s pískem a běžím za ním. Opravdu čekal, ceduličku GoCar před sebou a byl fajn. Dovedl nás na parking, ukázal pežota 208, který se blýskal jak psí kulky, všechno nám anglicky vysvětlil, podepsali jsme smlouvu, zaplatili 7×30 auto + 7×9 pojisteni full coverage + 10 za druhého šoféra + 20 za vyzvednutí na letišti, celkem teda 303€ za týden. Bez kauce, bez toho, abychom někde registrovali kreditku…..JE spousta půjčoven. Doma jsem měl nabídku za 120€, ale stejně by se to tam někde nabalilo.

A teď tedy k ubytování. Barreiros House přes Booking. Cena asi 8000CZK plus nějaké daně a poplatky, takže celkem na konci objednávky 9500CZK. Od registrace s námi někdo komunikoval. Chtěli údaje pro immigration. Doporučili nainstalovat WhatsApp pro komunikaci. Přes WhatsApp jsme si psali během cesty a také využili jejich nabídku, zajistit autopůjčovnu. Co domluvili, to klaplo. Po převzetí auta jsme vyrazili podle navigace směrem k ubytování. Je to z letiště asi 20 km. Trochu jsem si zvykal na takové malé auto, které skoro nemá motor, ale dá se to. Když jsme přijeli uličkami k domu, chlapík na nás už čekal. Zaparkovali jsme do garáže, nafasovali klíče od domu, vyslechli si instruktáž, prošli byt, dostali starter pack (flašku vína, litr pomerančového džusu, flašku vody a typickou madeirskou laskominu z třtinového cukru). Ubytování je to luxusní. Máme celé patro pro sebe, majitelé bydlí nad námi. Velký obývák s barem, který je vybavený vším, na co si vzpomeneš, TV, sedačka, postýlka a pro mě naprosté překvapení – ve výklenku stojí harmonium. Hraju denně. Máme dvě koupelny a dvě ložnice. Velmi důležitý prvek spokojené dovolené, protože já prostě spím nahlas. 😉

Ručníků je tu plná skříň, všude čisto, ale i úklidové prostředky jsou tu k dispozici. Co je úplná bomba, tak kuchyň. Venkovní, obrovská, v podstatě na balkóně s výhledem na město i moře, vybavená. Je tu krb na grilovačku, spoustu dřeva, pec na pizzu, sporák, mikrovlnka, pračka, myčka, lednice, mrazák, nádobí… všechno. A to nám ještě ukázali v podstatě široký truhlík po celé délce balkónu, kde roste cibule, paprika, salát, a co já vím ještě a že to mám e k dispozici.

Co mě tu opravdu baví, je rozdíl oproti středomořským státům. Rozdíl v provedení staveb. Žádné takové „když mi ta stěna uletí o cenťák, tak to máznu tmelem a je“. Všechno perfektně řemeslně provedené. Rovné. Pěkné.

Takže ubytování paráda, servis od agentury spravující objekt také perfektní, let se také dal, auto máme.
První večer jsme zvládli vyběhnout do nejbližšího okolí s cílem něco málo nakoupit. Narazili jsme na obchůdek, ze kterého jsme moc nejuchali, ale i tam nakonec základní věci pořídili. Všechno tam bylo takové, divné. Nu což, najdem jiný. Také jsme koupili od místních u cesty ovoce. Banány, mango. Banány nejsou žluťoučké a perfektní, jak v našich supermarketech, ale o to jsou chutnější. V tom cestopise, který mě na Madeiru přivedl, bylo řečeno, že se odtud banány do Evropy nedovážejí, protože nesplňují nějaké estetické a rozměrové normy EU. No ty vole! V čem to tu žijem? Takové dobroty a my je na stůl nedostanem, protože ouřada v Bruselu pro své občany zařídil, že se mohou prodávat jenom banány se „správnou“ barvou a velikostí. Phuj! No nicméně my jsme si pochutnali neskutečně. Já jsem si koupil litrovku piva Coral, což je tady místní pivko. Tak jako jo, ale Pilsner Urquell je furt plznička. Zkusil jsem i jejich třetinkový černý stout a dobrý. Cestou z obchodu jsme se zastavili v restauraci hned pod našim domem na večeři. Jako aperitiv jsem chtěl ihned první večer vyzkoušet Madeiru, místní víno. Nechal jsem si doporučit a vynikající. Pro představu něco jako portské, nicméně ne tak sladké. Ale měl jsem nějaký střed. O tomto víně hovoří wikipedia tutaj.  Předkrmy jsme zvolili krevetový koktejl, Majka na avokádu a já na nejakém salátu. K němu typický madeirský chléb. Kdy se malý nízký bochníček rozkrojí, zřejmě griluje a namaže česnekovým máslem. Delikatesa. Hned bych si dal další. Jako hlavní chod Majka zvolila špagety s krevetami a já se rád přidal. Milujeme těstoviny a milujeme krevety. Unaveni jsme došli na barák a časem i usnuli.

DEN první  (100 km autem)
Ráno jsme napsali do agentury, jestli by nám doporučili nějakou krátkou, nenáročnou tůru kolem levád, blízko od Funchalu. To proto, že jsem brzda a i tady pracuju. Trochu jsem to zdržel a najednou bylo 10 ráno místního času. Je tu o hodinu méně než v Čechách. Vzápětí nám přišel tip na procházku. Odkaz do google map, tak jsme jen zadali trasu, sbalili dva batůžky, sedli do auta a kolem půl jedenácté vyrazili směr Balcoes, Ribeiro Frio. Je to asi 20 km. Ale bacha! Tady je třeba si dát pozor na plánování. Řekneš si dvacet kiláků, to je kousek. No jo, ale ona je to klikatýma úzkýma cestama. V tomto případě do kopce jaxviňa. Navigace píše 35 minut. My jsme se zastávkama na kochání a focení jeli asi hodinku. Vystoupali jsme až do nadmořské výšky 1440 m a pak zase vyklesali do zhruba 900 metrů. V Ribeiro Frio jsme zaparkovali na kraji cesty. Nedovedu si představit, jak to tu funguje v sezóně. I teď tam bylo hodně aut a lidí. Majka si koupila velmi chutnou buchtu a vyrazili jsme na prochajdu. Hodně svižně, protože se na ni vydávala i početná skupina zřejmě portugalců, která byla hodně hlučná. To opravdu nepotřebujeme, proto chvátáme. Jak jsem napsal výše. je tu spoustu stezek, které vedou kolem levád. Levády jsou soustava kanálů, kterými se na Madeiře zásobují vodou jak zemědělské oblasti, tak i snad rezervoáry pitné vody. V kopcích se voda zachycuje a svádí do údolí. A protože je třeba se o ty kanály starat, jsou kolem nich stezky. A kde jsou stezky, tam jsou turisti. Krátce asi tak. A protože my jsme turisti, tak jsme u levád. 🙂 Tato vycházka byla opravdu krátká, asi 1,5 km s minimálním převýšením. Majka byla ve svém živlu, protože miluje přírodu, květiny, stromy, keře, všechno co je zelené…. a mě. Já zelený nejsem. Divné. 😉 Tato trasa má na konci úchvatnou vyhlídku.

Někde tu budou fotky asi, tak posuďte sami. Prostě ráj. Na vyhlídce poskakovali drzí ptáci, zobajíc takřka z ruky. Kochali jsme se výhledem skoro půl hodiny a stejnou cestou se vydali zpět. U auta jsme konstatovali, že máme hlad a padlo rozhodnutí, že jedeme k moři, že tam jistě bude nějaká restaurace s rybama. Rozjel jsem se z kopce a začala auto turistika. Čas od času jsem zastavil, vyfotili jsme něco, co nás zaujalo, vlezli někde, kochali se výhledy a posunovali   se jakože k moři. No a protože já rád nestandartně odbočuju, tak jsme se ale úplnou náhodou (a musím zmínit, že krom jiného) ocitli v Muzeu rodiny Teixeira.

Nikdy jsem nic takového neviděl. Jednak, vstup zadara, přestože je tam průvodkyně, druhak jsem se ptal, kdo to je, nebo jakože proč muzeum, ale doteď nevím. Prostě Anaclet Teixeira de Freitas byla zakladatelem této nádherné a nádherné mini vesnice s krásnými zahradami a okolím. Tisíce fotek, stovky exponátů, udržovaná příroda… Jakmile vstoupíte, budete cítit mír a lásku. Ovšem když jsme místo opustili, mír a láska nás přešla, bo jsme měli hlad ale ukrutný. Takže rychle k moři. Jasně. K moři. Jasně. Tak jedu. Abys mohl vyklesat těch odhadem 400 výškových metrů k moři, musíš dalších několik set nastoupat. Možná přeháním, ale nám to tak připadalo. A s autem, u kterého jsem několikrát zapochyboval, jestli nám půjčili i motor, to bylo náročné. Ale ne, dělám srandu. Je tam zřejmě nějaký litrový motor, který se musí občas hodně vytůrovat. Nicméně to stačí. V průvodci říkali, že stejně nejvýš zařadíš trojku. Cesty jsou úzké, strmé a … občas padají kameny. Majka zahlédla rýnku – vodu vytékající z trubky ve skále, tak jsme zastavili a nabrali si. Dobručká prý. Sjeli jsme z kopce do Faialu a že bychom byli u moře to nevypadalo, proto jsem se mrkl na mapu a navrhl, že zajedeme do Santany, tam jistě moře bude a ryby taky. Cesta vede dlouhým tunelem, kterých je tady opravdu hodně. Po malém googlování jsme vybrali restauraci Bragados Santana a zaparkovali u ní. Nebyla sice u moře, ale byla tady. Velmi příjemný chlapík nás obsluhoval. Angličtina tu opravdu funguje. K typickému chlebu jsem si dal zeleninovou polévku, Majka mušle. Hlavní jídlo jsme chtěli vyzkoušet ta nejtypičtější jídla Madeiry a to Espada a Espetada. Jedno je ryba a druhé hovězí špíz.  „ešpáda“ je ryba typická pro Madeiru. Tkaničnice atlantská,  je černá hadovitá ryba, která se běžně prodává na místních tržnicích. … Docela škaredá, ale mooooc dobrá.

Potom co jsme vylezli z restaurace jsme zjistili, že domů to máme asi 50 km, tak jsme se vydali na cestu. Za třičtvtěhodinku bychom byli doma, protože to je převážně tunelama a po místní dálnici, kde se fičí devadesátkou, ale… To bych nebyl já, abych Majince nechtěl splnit ten celodenní slib, že ji vezmu k moři. Takže než se vydáme na Funchal, tak jen tudy kousek sjedeme na pobřeží, ať pohladíme oceán a pak hned pojedeme. Jo, někde se stala chyba, já podle svého nejlepšího vědomí odbočil na boční silnici a z ní nebylo úniku. Jednosměrka. Úzká. Krajinou temnou. Opuštěnou. Nad náma skály. Po cestě se mnohdy válely kameny. Kličkoval jsem mezi nimi. Občas se objevil balvan. Fuj. Hnusný pocit, že na tebe něco spadne. Ale jeli jsme lesem, takže zeleno. Majka spokojená. Někam jsme dojeli, kde jsme fotili ty krásné kopce a srázy a byla tam i cedule jakože trosky nebo zřícenina. Tak že když už jsme tam…. 2 km není nic. Přijeli jsme tam, na parkoviště a zříceninu jsme nenašli, ale našli ten oceán. Vlny velké, až z nich šel strach. a ústila tam říčka. Hezké setkání s Atlantikem. Poseděli jsme, nasáli mořský vzduch a vydali se zpět.  Majka velmi rychle usnula a já už tu 3 hodiny píšu deník. Takže dobrou a zítra zase něco bude.

DEN DRUHÝ  (80 km autem)

Hoya. dnes proběhl den čtvrtý. Tak vzpomínám, co mi síly stačí. Zmíním dvě poučení. Nikdy, ale opravdu NIKDY, neslibuj nikomu, že něco na dovolené uděláš, splníš, pošleš.. prostě NIC neslibuj. Buď si rozdrbeš dovolenou, nebo to nesplníš. 😉
Takže den druhý byl o tom, že jsem skoro celé dopoledne dělal nabídku a průzkum trhu s notebooky a počítači. Před polednem jsme sedli do auta a jeli na tržnici v centru Funchalu, která je prý nejživější v pátek. Je třeba si dát pozor na načančané stánky, na naháněče, ale to my jsme věděli, proto jsme velmi rychle našli nějaké ovoce, nakoupili od opravdových prodejců a vypadli. Stavili jsme se v maríně, pokochali, vyfotili a vyrazili k baráku, abychom vyložili nákup. Pak jsme našli supermarket, který se sice liší od našich, ale je to furt obchoďák. Nakoupili jsme všechno potřebné. Prozkoumali, co nakoupíme poslední den, koupili půl kila šunky, protože paní nepochopila Majku, že chce 20 deka. Ale šunka luxus. Jím ji už 3 dny. Parádní je tu chleba tipiko Madeira. Jmenuje se Pao (čti paú), v hospodě ti ho skoro vždy nabídnou a je hovadina si ho nedat. Chutná skvěle, podávají ho teplý s česnekovým máslem. Delikatesa. Já jsem v marketu hledal jogurt ve skle a našel. Byl opravdu dobrý. Dále jsem koumal místní rumy. Je tu typiko nápoj, který se zove Poncha (ponča) a je v něm místní rum z cukrové třtiny. Ta tu mimochodem roste. Dovezli ji sem už hodně dávno ze Sicílie. A ten rum asi není nic moc, ale litrovka woe stojí 10€ a má to 50 voltů. Na míchačky dobré, že Marek Tlašek? 😀 Tak jsem je prohlížel, který si nabalím do svého odbaveného zavazadla. Mají tam i prémiové kousky za 30€ sedma. Udělám nějaký výběr a nakoupím v úterý výslužku. Docela bojuju s portugalštinou, ale zase kolem a kolem, docela úspěšně. Ale sehnat normální máslo byla anabáze. Už tu máme heru na pečení, margarín, slané máslo a naposledy normal máslo. V poho, vyzkoušet je třeba. Vítězství je navždy. Velmi zajímavé jsou tu ovocné juice. Mango, maracuja… Z marketu jsme odvezli nákup na barák, hned potom se vydali jižní stranou ostrova na západ, směr Calheta, kde jsem na mapě viděl nějaké pláže, tak jako na průzkum. Svištěli jsme po dálnici 90 km/h, převážně v tunelech a za pár desítek minut byli tam. Prošli jsme se kolem vytvořených „bazénů“  v oceánu. Je to o tom, že vlnobití je tady velké, pláže nebo pobřeží kamenité, proto jsou na koupání místa spíše vybudována, než aby se tu koupalo přímo v oceánu. Vlnolamy a za nimi se koupe. Majka si poležela na zídce na sluníčku, já zevloval v místní maríně. Po půlhoďce jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky. TO bych nebyl já, abych tu a tam neodbočil na vedlejší, abychom se podívali mimo hajvej. Tímto způsobem cestování zažívám o mnoho víc zážitků, než běžný cestovatel. Na cestách vedlejších najdeš takové krásy, že pak zapomínáš, co bylo včera. 😀 A já odbočil na kruháči do Ponta do Sol, zastavil na parkovišti a Majka, jakože se půjdem projít tím tunelem, co je u něj značka, nechoď tam. Tak jo. Už ve třetině tunelu jsme zjistili, že tam jezdí auta, ale nám se procházka líbila i přes to, že nám kapalo na hlavu a byla tam zima. Na konci se nám po vystoupání pár schůdečků naskytly výhledy a starý most byl taky k vyfocení…

prostě romantika a výškový adrenalin. My o sebe máme docela strach a z prohlubní máme podobné pocity. Jsme se tam motali po stezkách a pak vykročili tunelem zpět. Na této cestě jsme testovali echo v tunelu a zpívali dvojhlasně „šedi muha na štěně“. Bylo to hezké. Když jsme vylezli ven, pokukovala po nás nejen paní na chodníku, ale i hosté přilehlé restaurace a netleskali nám jen proto, že byli evidentně zdechlí. Barbaři. Už byla téměř tma, tak jsme se vydali k domovu.

DEN TŘETÍ    (156 km autem, min 14 km pěšky )

Tento den jsme hezky vstali, spolu posnídali. Kdo si pamatuje, ví, že šunku, bo jí máme moc a místní chlebík.  Vyrazili jsme včas a vydali se směr Calheta a dále na sever. Dnešní cíl je leváda 25 fontés. 25 studní nebo tak. V brožurach psali, že moc pěkné a že nástup do levády vede tunelem. Baterky prej žádoucí. OK. Jel jsem našim Peugeotem 208 podle navigace z Funchalu do kopce. Usmíval jsem se při čtení brožurek, když psali, že se tady leckde jede na jedničku. A ono kua FAKT! Jel jsem uličkama, které na mapě vypadají jako použitelné cesty a ony to byly stoupáky do nebes. Krpálem na jedničku, když je svátek tak na dvojku. Furt si říkáš, jedu dobře??? A ono jo. Dojedeš na začátek treku, na parkovišti nikdo. Zastavíš a začnou zastavovat další. 🙂 Připravili jsme se, sbalili se a vydali na tůrku. Poprvé potkali čechy, splkli a dívali se jim na záda. Ne však dlouho, protože měli vražedné tempo. Po kiláku jsme došli k tunelu, který je součástí treku. Nevěděli jsme, jak je douhý. Odhadoval jsem 600 metrů. Po krátkém oddychu jsme do něj vstoupili. Chtěl jsem zkusit, že bych se rozkoukal a prošel ho bez baterky, ale po pár desítkách vteřin mi došlo, že to není úplně možné. Svítili jsme telefonama. To stačí. Je třeba dávat pozor na hlavu, chvilkama je to nízké a úzké, ale celkově v poho. Tunel je dlouhý asi 900 metrů. Vede v něm leváda – koryto s tekoucí odkrytou vodou a asi 40 cm potrubí také vodovodní. Vedle toho místo pro tebe.

Na konci je tedy začátek procházky kolem levády. Celkem asi 6 km. Mnohdy je to velmi úzké. Tlusťoch by měl problém. Ještě že mám konfekční postavu. 🙂  Jako zvažovali jsme, jak zpátky, ale nakonec vyšla varianta stejná cesta. Májinku bolela nožka, tak stezka po rovině kolem levády byla lepší, jak stoupat k Rabacal a odtud nekde k taxiku, který nás doveze k autu. Poslední metry dost bolely. Koho nic nebolí, ten prej nežije. ale toto je procházka bez převýšení (velkého). Jak jsme došli k autu, chvilku si dáchli, tak začala má autoturistika. Vyjeli jsme na náhorní plošinu, kde je nadmořská výška okolo 1500 metrů nad mořem. Tu jsme přejeli k parku větrných elektráren, s cílem  sjet dolů do Serra de Aqua a tam něco poobědvat. Zarazila nás značka slepá cesta. Já jel dál, až po príma vyhlídku. Ale tam stála cedule, že cesta je na vlastní nebezpečí, bo tam padají šutry. Žádné z aut, které tam vjely, se nevrátilo. Proto jsem se vydal zpátky na náhorní plošinu a odbočil na Ribeira da Janela, kde jsme projížděli takovou savanou, pak lesíky a lesy a křovíky. Po sjezdu k moři to byl opět intuitivní manévr, kdy jsem zahnul k moři. Pozorováním vln, pohybů vody oceánu a okolí jsme strávili skoro hodinu. Hlad. To byl pocit, který nás okupoval. Vyrazit k Porto Moniz, městečku pojmenovaném po chlapíkovi, který byl některým z portugalských králů kdysi dávno pověřen správou ostrova, bylo správným rozhodnutím. Okoumali jsme to tam a nakonec vybrali jednu z velkých restaurací k obědu / skoro večeři. Čuměl jsem z okna na moře, užíval si zatím tady nejlepší krevetový koktejl, který obsahoval vyvážený podíl ovoce a nevěděl, co mě čeká dál. Objednal jsem si totiž místní pokrm, kdy kus ryby v těstíčku (espada) doplňuje smažený banán na ní. Och, toto není pokrm, který bych si objednal znovu. Rád testuju jídlo cizích krajů, ale totok???? To je ještě větší prasárna jako třeba pizza Hawai. Sladké maso je prostě phuj. Majka měla steak z tuňáka, tak jsem si spravil chuť dojedením jejího. Bacha na porce. Dávají tu hromady příloh. Je nám to líto, ale hodně vracíme. Během obědovečeře se i monumentální útes pokryl stínem a bylo na čase se vydat do Funchalu. GPS psala 70 km asi. Vyrazili jsme. Samozřejmě jsem kašlal na GPS a hledal zajímavé cestičky a místa. Někde jsme projeli, jinde ne e.

Ale bylo to krásné. Úplnou náhodou jsme zabrousili k majáku na nejzápadnějším konci ostrova. Romantické místo. Líbačka a tak. No prostě až uvidíte fotky…. Bomba. Až na to, že ta stovka lidí, co čekala na západ slunka, tam čeká doteď. My nejsme blbí, a když vidíme, že slunko polkla oblačnost, razíme dál. Ale místo perfektní, maják, západ slunka, jánevímkolik metrů sráz do moře, příboj dole, atlantský luft a my dva. Prostě dokonalé.
Odtud jsem zase někde odbočil oproti radám navigace a projeli jsme opravdu čistý madeiravenkov. Tam moc turistů nezavítalo. Jen majčin šofér. 🙂 Naopak o několik km dále jsem se řídil spíše značkami a narazil na tunel, o kterém ani Google nevěděl. Byl úplně nový, zkrátil nám krucánky o několik minut a dovedl nás na trasu domů.

DEN ČTVRTÝ   (132 km autem)

Čtvrtým dnem byla neděle 27.11. Pospali jsme o hoďku déle…. to je blbost. Spali jsme stejně, jen byla jinak tma ráno i večer. Prostě se měnil čas. Zcela výjimečně Májinka nedělala snídani a vyrazili jsme kousek do okolí. Je potřeba zažít snídani v jiném prostředí v kavárně. Je od nás pár podniků. Hned kousek jídelna, kde si dáš i teplé jídlo, dál jedna kavárna a o dalších 50 metrů ta, kterou jsme měli vytipovanou. Kurzík portugalštinoangličtiny byl zakončen objednávkou velmi chutného croisantu plněného šunkou a sýrem, něčeho sladkého pro Majku, kapučín a cukru navíc. Pozitivní je, že tu snídalo dost místních a také policajti z blízké služebny. Dobrota. Koupili jsme chlebík na zítra a prošli se na barák. Žádné zdržovačky, jedeme se podívat na letiště, jak startují letadla. To jo. To bych nebyl já, abych neodbočil do maríny. Hodíme oko, říkám. a taky jo. Příboj za hradbami, omrknout nástupní mola pro výletní lodě a hurá k letišti. Když jsme přijížděli, viděli jsme hoooodně zblízka start letadla. Zastavili jsme celkem na čtyřech pozorovacích místech. Správně jsem odhadl, že funí vítr proti dráze 23 a bude se tedy přistávat tudy. Nakonec nás to vyhnalo na kopec nad patou dráhy a zůstali tam. Letadlo od Frankfurtu nám přistálo, viděli jsme všechny fáze přistání. Pajáda. Nějakýma uličkama jsme kličkovali a prohlíželi si krásnou flóru. Ne záměrně, Zase jsem trochu bloudil. Všechno dobře dopadlo a najel jsem na dálnici směr Machico a dále do Santany. Chtěli jsme vidět typické domky pro Santanu. Wow. Narazili jsme na nějaký, jánevim, skanzen nebo co. Woe, 2×6€ vstup a tam prd. Domky dva, šest dalších za plachtou, jako v rekonstrukci, nějaké kino, pár objektů, projížďka loďkou (na to jsme neměli čas), provezli mě loďkou na kolečkách expozicí o dobývání ostrova (to by nezaujalo ani 7leté dítě), tak jsme jim poslali porozumění a lásku a bez nadávek odjeli hledat oběd. V osvědčené restauraci Bragados v Santaně bylo plné parkoviště, tak jsem hledal něco jiného. Napadlo mě, že by mohlo být něco na kopci nad ruinama, kde jsme byli první den. Vydal jsem se tam, s podporou mé skvělé navigátorky a za pár minut už jsem se snažil protáhnout uličkou k restauraci v Sao Jorge. Plné parkoviště. Výjezd odtud s 5 centimetry od každého zrcádka na každé straně a hledání jiné restaurace. Přesun o pár set metrů dál. Restaurace hezká, příjemná. Jídlo s rezervou. Ale pak komunikace s majiteli, návštěva v zahradě, ochutnávání vody, jejich banánů, které jsme dostali i na cestu. Malé, velmi chutné plody, pěstují jen pro svou potřebu. Utnou ten trs celý, zelený. Pověsí si ho na terasu a odebírají jen zralé kusy. Od zelených malých banánků dospívají do sklizně zhruba 6 měsíců. Zajeli jsme od nich ještě na vyhlídku na oceán a pak zamířili směr Machico. Samozřejmě ještě s odbočkou do Faja Alta. Slepá cesta s úžasnou vyhlídkou. Pak odbočka k motokárové dráze, bez níž bychom neposeděli u vlnobití oceánu ve Faial. Odtud už směr domů, ale odbočka k letišti, kde jsme viděli start dvou letadel hodně zblízka. To už byla tma a jeli opravdu domů. Tady u láhve červeného opět tři hodiny zápis deníku. Zase zítra. 😉