Ahoj. Je pátého srpna 2013 a já sedím v letadle na letišti JFK v New Yorku a čekám na odlet do San Franciska. Oproti jiným letadlům je tady dost místa pro nohy a spolusedící si se mnou vyměnili místo, tak sedím u okna. Není to ideál, protože mám trochu tlaky v břiše, ale snad to bude OK.

V posledních dnech jsme toho dost zažili. Nazval bych to Instant New York.

Ale vrátím se k cestování. Hodně brzy ráno jsme vstali a Milena nás přesunula do Hranic na Moravě na vlak. Jančura byl v pohodě a my dorazili na Hlavní nádraží s rezervou. Tu jsme využili k návštěvě Burger Kingu a posnídali. Koupili jsme lístky na BUS na letiště a počkali na něj. Na letišti jsme opět s velkou rezervou udělali Check In a poflakovali se v hale. Letadlo do Frankfurtu mělo zpoždění na příletu, takže se dalo předpokládat i na odletu. Nakonec to nebylo tak hrozné, jen asi půl hodiny. Pilot nám před startem slíbil, že se pokusí zpoždění dohnat. A taky se mu to podařilo. Let trval 50 minut. Po dosednutí brzdil tak, jako když zašlápneš auto a na stojánku odbočoval snad smykem. Nám zbyly dvě hodiny na přestup. Můj první dojem, že je to hodně času, byl mylný. To letiště je tak velké, že přechod z terminálu na druhý zabere opravdu hodně času. Prošli jsme se a po odbavení sedli do baru a dali si Jagermeister „na vrtule“. Čekal nás dlouhý let. Asi 9 hodin. Bylo to úmorné, ale dá se to přežít. Člověk musí být unavený, aby co nejdéle spal. Mě se to nedařilo, poslouchal jsem muziku a něco i četl, vyluštil nějakou křížovku a přemýšlel o dění příštím.

Na letišti JFK po příletu probíhá Immigration control. Prý neradno vtipkovat, ani nijak nevyčnívat, neboť tito úředníci jsou se svou kamennou tváří a podivnýma otázkama pány tvého dalšího osudu. Malá chyba a letíš domů. Prošli jsme v pohodě všichni s tříměsíčním povolením k pobytu. Pak následoval Biohazard material control. Jiří s Markem prošli v pohodě, ale já jsem se od pohledu nelíbil jednomu z officerů. Zřejmě tušil, že mám v báglu nesnězený chleba od maminky. Když mi řekl, že mám všechno vybalit, protože se mu nezdá moje písemné prohlášení, že nic nelegálního nedovážím, začal jsem se potit. Asi jsem měl na to moc velký kufr. Vyskládal jsem teda své úhledně slisované slipy a trika na stůl, on prohrábnul zbytek v kufru. Když mě vyzval, že chce vidět co mám v báglu, vážně mi zalepilo. Teď mě kvůli chlebu se sýrem pošlou domů, nebo zavřou. Otevřel jsem teda fotobágl, rozhodnut, že chleba v přední kapse báglu budu zatloukat do poslední chvíle. Ukázal jsem teda zadní stranu báglu, kde jsou nacpané objektivy a foťák s tím, že tam mám jen svůj vercajk. Když nic neobjevil ani tady, prohodil směrem k objektivům: „Asi drahé co?“. Já kýval a on byl spokojen. Začal jsem balit a po chvíli jsem úspěšně vstoupil na území Spojených států Ameriky.

Ve velkém jabku jsme toho viděli hodně. Nebudu řešit časový sled, jen se pokusím na nic nezapomenout. Dopravovali jsme se prima veteránem. BMW bez střechy, s fofrklackem a silným motorem – to byl jeden z nezapomenutelných zážitků. Kupodivu jsme vždy zaparkovali tak, jak bylo potřeba. Velkou roli v tom hrála Peterova znalost prostředí. Já bych zřejmě bloudil a skončil v New Jersey. V tom lepším případě.

Prošli jsme spoustu ulic. Orientovat se v nich bylo nad mé síly, i když je to vcelku jednoduché. Streets a Avenues jsou na sebe kolmé, jsou zřejmě orientovány podle světových stran a jsou číslované po sobě. Asi od moře. Zjistím to příště, až nebudu mít na starosti fotodokumentaci a nebudu mít chuť fotit úplně všechno. Samozřejmě mám nějaké představy ze seriálů, filmů a podobně, ale osobní zkušenost je prostě „na vlastní kůži“.

Byli jsme na pláži, koupali jsme se v Atlantiku. Paráda. Vlny.

Jednou ze zastávek, kam je třeba se podívat, je Time square. Místo s obřími obrazovkami, mumrajem lidí, cartoon postavičkami, se kterými se fotí mladí i staří. S polonahými děvčaty pokrytými bodypaintingem se fotí spíš ti starší. 😉 Dostali jsme nápad, podívat se do nějakého jazzového klubu. Peter juknul do iPhone a našel nějaký. Vydali jsme se na subway (metro). Další zážitek. V podzemce je horko jak v pekle. (ale dá se to vydržet) Říkal jsem si proč. Po nástupu do vagonu jsem na to přišel. Vagony jsou klimatizované a odpadní teplo jde do tunelů a stanic. Kdyby neklimatizovali vagony, tak si myslím, že je dobře tam i tam. Ale asi to mají vyzkoušené.

Měl jsem z tohoto dopravního prostředku obavy, ale přežil jsem. Pohledy různě zle vypadajících a zarputile se dívajících černochů mě moc důvěrou nenaplnovaly, nicméně jsme se dopravili někam, o čemž jsem se až v klubu dověděl, že jsme v Harlemu. Už jen ten název působí mrazení v zádech. Být v deset večer v typicky černošské čtvrti, být blonďák s mizivými schopnostmi někoho přeprat… Ale jen to zle zní a vypadá. V klubu panovala přátelská atmosféra, muzikanti byli skvělí, jen my byli unavení. Byl to klub velmi starý a pod pojmem klub je třeba si představit suterénní byt v typickém městském činžáku. Ovšem na zvonek, s bzučícím zámkem na mříži, aby se tam neflákali žádní nežádoucí podivíni. Po koncertu jsme vyšli na tmavou ulici a vydali se na metro. Když jsme procházeli kolem hloučku výrostků, začali na nás pokřikovat. „Je po nás!“, pomyslel jsem si. Peter mi potom říkal, že se jen ptali, jaký máme večer. Stačilo odpovědět, že fáájn. Procházet se po Harlemu v jednu ráno je ještě víc skličující, než v devět večer. Přítmí, na chodníku, schodech domů, před obchůdkama se vším možným posedávající černoši, poletující odpadky… Nakonec jsme mávli na taxi a Yellow Cabem dojeli k autu. Jízdu kabrioletem nočním městem směr Long Island jsem vdechoval zhluboka.

New York je velkoměsto a jako v každém jiném je tu k vidění nejen typická architektura, ale také lidé všech barev a typů. Odráží se tady celý svět. Miluju ten Babylon, kde se potkáváš očima naždých pár vteřin s úplně jiným člověkem. Jasně že mám na mysli hlavně baby, ale i je spousta momentů, kdy se mi oči zastavily na neviděné. Pro příklad, u Empire State Buildingu hlídal černoch asi o 30 cm větší než jsem já. To vás přepadne respekt. Policajt na koni mezi taxíkama na ucpané ulici, stranger na vysokých platformách na přechodu, třímetrová maska Sochy svobody…. Ale všudypřítomné krásné ženy. Asiatky, černošky, mulatky, blondýny i tmavé…

Je těžké fotit lidi. Každý je na to vysazený, zvlášť bezpečnostní složky. Ti by byli schopni i člověka zatknout za focení. Je to nějaká obrana vlastní země, jak tomu říkaj. Fotil jsem nás při nákupu zmrliny a nějaká holka byla v záběru a začala se vyptávat, proč ji fotím. Mě osobně je úplně jedno, jestli mě někdo fotí…. dokud jsem oblečený. 🙂

Sobotní odpoledne jsme strávili v Brooklynu. Akce „jíst a pit“ umí Peter dokonale.

Po cestě do City jsme byli na malý nákup. V Brooklynu u poláků na klobásy a kabanos. Zvláštností nákupu v Americe je, že než vám sýr nebo salám, nebo klobásu, nebo šunku nakrájí a zabalí, dají vám nejdřív ochutnat vzorek. To je dobrá služba. Proč kupovat něco, co mi nebude doma chutnat?

O Americe jsem se dověděl zásadní informaci, která se mi zatím potvrdila. V Americe je všecko, a hned. Pokud něco potřebuješ, zajedeš do příslušného obchodu a všechno koupíš. Najdeš na netu a objednáš. Řešil jsem lokální SIM do mobilu a měl jsem možnost jen hodit do košíku a ráno by mi ji FedExem dovezli. A tak je to se vším. Chceš? Máš na to? Dostaneš to.

Všichni o mě ví, že miluju jídlo. Oceňuju dobré jídlo. A obchody a butiky s jídlem, které jsem navštívil, pro mě byly ráj na Zemi. U Giuseppeho na Long Islandu byly sýry a masa a salámy a pochutiny stovek druhů. Sežral bych je všechny. Ale koupili jsme jen luxusní šunku a capari. V Brooklynu klobásy, které byly velmi podobné těm našim. Ovšem v cestách po městě je možné potkat spoustu míst, kde čekají pochoutky typu rohlík s humrem, s krevetama, různé nudle, směsi čehokoli v tortille, HotDog na ulici, sladké, slané, všechny ty Mc Donaldy, Buger Kingy, Subwaye, Donuts, Pizza Huty a podobné stravovny s jídly z celého světa.

Ochutnal jsem toho spoustu, ale vím, že bych potřeboval měsíce, abych zkusil všechno. Ano, dlouhodobá návštěva hrozí vyšší nadváhou, než jakou mám teď.

Zakončili jsme procházkou na ???Brooklyn??? bridge. Letadlovou loď už jsme nestihli. Je to škoda, ale něco na příště si nechat musíme.

Nedělní ráno jsme vstali brzy, protože jsme měli online koupené lístky na prohlídku Empire State Building (ESB). Opět cesta kabrioletem, který nám připravil další nevšední zážitek. Vjeli jsme do jedné z nesčetných děr na dálnici a auto zakuckalo a nechtělo do otáček. Prostě chcíplo. Opět jsem znejistěl, když kolem byly na cedulích nápisy Bronx. Peter se pokusil o opravu, ale po chvíli, zavelel, že jdeme z dálnice pryč. Procházeli jsme nějakým průmyslovým areálem a došli až na pumpu, kde Peter získal kontakt na odtahovku a servis. Odešel všechno zařídit a my zůstali ve stínu pumpy. Zase jsem sledoval, zdali nás nějaký kriminálník nezavraždí, přičemž jsem si říkal, že ve dne snad nee. Když se Peter vrátil, řekl nám, že je všechno zařízeno, ale musí tam zůstat a vše pohlídat. Odchytil chlapíka s Cadilacem, který nás limuzínou za $25 dovezl až k ESB. Typický američan. Byl ze Senegalu a maká v Americe, aby podržel rodinu doma.

K NY patří Manhattan. Mrakodrapy. Výškové budovy. Typickou zastávkou každého náštěvníka je Empire State Building (ESB). Má asi 102 patra a výtah do 80. jede minutu. Je to nářez, překonat to za tak kratkou dobu. Dole je bezpečnostní kontrola jak na letišti. Obava z terorismu je tu znát. Není divu. Na místě Dvojčat roste (a už je skoro hotová) nová výšková budova. Typická vyhlídková terasa je v 86. patře. Měli jsme štěstí. Nebyl tam moc velký nátřesk lidí. Nikde jsme moc nečekali. Je dobré poslouchat personál, protože třeba nám zahlásili, že můžem 20 minut čekat na výtah, nebo jít 6 pater pěšky. Těch pár desítek schodů byla jasná volba. Nafotil jsem město ze všech stran. Strávil jsem nahoře dobře hodinu. Než se všichni nafotí v obligátních pozicích a scenériích v pozadí, a než se uvolní místo u drátěné zábrany…. Snad se fotky povedly. Po cestě dolů jsem se stavil u Security pro zabavený stativ od kamery a vyšli ven. Tam už čekal Peter. Zkušeně nakoupil plastové červené kelímky, které jsme naplnili pivem z turbo plechovek, bo tady se asi chlastat na ulici nesmí, koupili hotdog a vyrazili na procházku městem.

Půjčili jsme si kola a objeli Central park. Potom jsme spěchali na loď, která nám ukázala město z moře. Také sochu Svobody.

Cesta do SF první polovinu probíhala na letové hladině 9800 metrů, ale pak jsme nastoupali až na 12180 metrů. Asi hodinu od startu byla pěkná viditelnost. Pak se krajina zatáhla oblačností. Ve čtvrté hodině letu se opět výhled na krajinu vyčistil. Někde na Coloradem. Pole a pole. Kulatá pole a rovina. Občas kolem profičí jiné letadlo v protisměru.

Příroda je mocná. Baví mě pozorovat oblaka. Jak se vytvářejí a mění v krajině. Colorado nejsou jen roviny. Přeletěli jsme také hory a pomalu se dostáváme nad Utah.

Po 4,5 hodině letu jsme ještě nastoupali do 12500 metrů. Asi kvůli oblačnosti pod námi.

Po další čtvrthodině stoupáme o dalších 300 metrů.

Po příletu rychlý oběd v McD a hurá do města.

 

Časem třeba najdu sílu probrat se 10000 fotek a popíšu těch 9 národních parků, které jsme za dva týdny projeli.